Jdi na obsah Jdi na menu
 


Systematika a druhy

  systematika-a-druhy.jpg

Klasifikace druhů není do dnes jasně stanovena a některé zdroje se mohou o informace lišit. Obecně však platí, že existuje 17 druhů tučňáků, které se řadí do šesti rodů. Některé druhy tučňáků jsou pak členěny do poddruhů, třeba jen na základě odlišného, resp. vzdálenějšího místa výskytu (hnízdění).

 

Slovensko

 

  • rod: Aptenodytes 

    Oba druhy tohoto rodu patří k největším a nejkrásněji zbarveným tučňákům. Jejich záda jsou modravě šedá, na krku mají zlatožluté skvrny, prsa jsou žlutavá nebo bílá a na zobáku mají purpurové nebo fialové skvrny. Život těchto tučňáků není vůbec jednoduchý. Tučňák císařský hnízdí v drsných podmínkách na špatně přístupných místech daleko do pobřeží (na ledě). Má také jako tučňák patagonský zdlouhavý rozmnožovací cyklus. Oproti jiným druhům stráví tak většinu času na pevnině. Oba druhy snášejí pouze jedno velké vejce a nestaví si žádná hnízda. Vejce a posléze i mládě do určitého stáří vysedává na nohách rodičů, kde jej rodiče překryjí prokrveným záhybem kůže z břicha (tzv. kožní řasou). Hnízdí v koloniích, které čítají obvykle 7 000 až 50 000 párů. Dříve se především tučňák císařský v Zoologických zahradách nechoval, nebo jen přechodně, dnes už dokážeme uspokojit potřeby i pro takto náročné druhy na podmínky v zajetí. Přesto jej nenajdeme zdaleka v jakékoli ZOO (do dnes se chová v zajetí pouze v Severní Americe). Ačkoli se o těchto tučňácích s oblibou říká, že jsou monogamní (tedy, že spolu pár vydrží celý život), není tomu tak ve skutečnosti. Nanejvýš spolu jeden tentýž pár vydrží asi tři chovné sezóny - viz nepsané zákonitosti monogamie. Mláďata těchto tučňáků se v době, kdy jsou osamocena a oba rodiče loví v moři, společně shlukují do tzv. školek, v nichž se k sobě navzájem tulí. Především tak přečkávají mrazivé teploty. Jako semknutý houf malých bojovníků se takto uchrání i před dravými ptáky, kteří netrpělivě číhají na nemocné nebo zapomenuvší jedince. Výzkum chování a genetiky tučňáků ukázal, že je rod Aptenodytes bazální větví, z níž se vyvinuly všechny ostatní druhy tučňáků. Zkoumání mitochondriální a jaderné DNA naznačuje, že toto odtržení proběhlo zhruba mezi 40 miliony lety.

Pod lupou: jak je od sebe rozeznat?

  • rod: Eudyptes

    Představuje středně velké tučňáky, svrchu tmavě šedé až černé, s bílou spodinou, s očima s hnědou nebo červenou duhovkou. Nad očima jim vyrůstají dlouhá ozdobná zlatavě žlutá pera. Tučňáci tohoto rodu bývají z většiny části roku na otevřeném moři. Patří k sociálnějším tučňákům, využívající rozsáhlejšího spektra dorozumívacích prostředků. V období rozmnožování žijí ve velkých koloniích čítajících až 500 000 jedinců. Jednotlivé páry se nacházejí těsně vedle sebe (až tři na 1m2) a často tak vedou spory o místo k zahnízdění. Dokážou být tedy dosti agresivní, a v tomto období se musí mít na pozoru i chovatelé v Zoologických zahradách. Hnízdí na neobvyklých skalnatých výběžcích a roklinách. Pro jejich způsob života mají mnohem silnější a tlustší zobák, díky kterému jsou velmi odlišný od ostatních. Jsou to houževnatí ptáci - v době rozmnožování snáší až bolestivé příhody, které rozhodně nejsou ojedinělé (viz Skalní tučňáci). Samice obvykle snesou dvě vejce ale ve většině případech úspěšně vychovají pouze jedno mládě. Vytvářejí velmi jednoduchá hnízda (vystlaný důlek osázený kamínky apod.). Proto se mláďata po odchodu obou rodičů na moře, shlukují do nevelkého počtů mláďat - do tzv. "školek" nebo "jeslí". V nich se drží pospolu, a tak se vzájemnou pomocí ochrání proti chladným teplotám ale i proti predátorům. Jako ve skutečných školkách jsou i mláďata tučňáků pod dohledem starších, a v jejich případě se jedná o mladší páry bez potomků, kteří teprve nabývají zkušenosti.

 

  • rod: Eudyptula

    Představuje nejmenšího zástupce tučňáků lišící se však od ostatních též nápadně světlým, modravě šedým zbarvením hřbetního opeření. Tito tučňáci si vyhrabávají nory, ve kterých se koná v podstatě celý cyklus od námluv počínaje po odchov mláďat konče. Nejmenší tučňáci a jejich mláďata nejsou nuceni vyhledávat "školky", jednoduše se během lovu obou rodičů schovají v útrobách nory. Tito tučňáci se poměrně dobře chovají v Zoologických zahradách. Tučňák nejmenší žije nočním životem.

 

  • rod: Megadyptes

    Zahrnuje pouze jediný druh. Tento druh je dnes velmi vzácný. Dříve se myslelo, že je tučňák žlutooký blízký příbuzný tučňáka nejmenšího (Eudyptula minor). Molekulární výzkum ale ukázal, že je blízce příbuzný tučňákům z rodu Eudyptes, od kterého se podle mitochondriální a jaderné DNA oddělil asi před 15 miliony lety.

 

  • rod: Pygoscelis

    Je zastoupen třemi druhy. Jsou to tučňáci s poměrně dlouhým kartáčovitým ocasem. Způsobem života se podobají tučňákům z rodu Aptenodytes ale mají mnohem kratší dobu odchovu snůšky a tráví i dost velkou část na otevřeném moři. Tento rod tučňáků je poznamenán chováním, při kterém okrádají okolním sousedům kamínky z jejich hnízda. Zjevně tak podle latinského slova „scelis“ (nebo „scelus“), které v překladu znamená „zločin“ či „krádež“, dostali svůj rodový název – Pygoscelis. Tito tučňáci jsou v současnosti asi nejméně ohroženi vyhubením (téměř nedotčeni). 

 

  • rod: Spheniscus

    Zahrnuje tučňáky tmavě šedé až černé barvy na hlavě a zádech, kteří mají břicho bílé, okolí oka, zobáku a tváří nepokryté peřím. Přes tváře bílý pruh, na prsou příčné černé pruhy. U tohoto rodu se vyvinuly čtyři druhy. Pakli-že oceňujeme tučňáka císařského, který hnízdí v -30 °C, u těchto druhů budeme oceňovat hnízdění i v tropických 40 °C. Tito tučňáci se dobře chovají v zajetí a zvykli si i na evropské podmínky. V Zoologických zahradách se také dobře množí. Stavějí si hnízda podobně jako tučňák nejmenší - nory nebo využívají různých proláklin v měkké půdě či dutiny ve skalách. Nemají potřebu vyhledávat "školky" (v některých případech, pokud se nejedná vyloženě o norovité hnízdo, se mláďata sdružují do menšího počtu členů tisknoucích se k sobě). Oproti jižněji hnízdícím tučňákům mají kratší peří, menší hustotu opeření a tenčí vrstvu tuku. Nehnízdi ve velkých koloniích. Ze všech rodů jsou asi nejvíce věrní svým partnerům (monogamní), a dokáže spolu jeden pár hnízdit i celý život. Objevuje se tendence křížit v zajetí některé druhy tučňáků, a to především tučňáků brýlových (Spheniscus demersus) a tučňáků Humboldtových (Spheniscus humboldti). Navíc pozorování jedinců v přírodě naznačují ustupující genetické znaky nebo rozmnožovací kontakt s tučňáky magellanskými (Spheniscus magellanicus). Současné genetické studie těchto tří druhů ukázaly, že jsou velmi úzce příbuzní, a že pokud jsou samostatnými druhy, pak se odlišili pouze nedávno. Tento rod tučňáků patří mezi nejohroženější vyhubením.  

 

Výskyt druhů, obrazem