Jdi na obsah Jdi na menu
 


Systematika a druhy

  systematika-a-druhy.jpg

Klasifikace druhů není do dnes jasně stanovena a některé zdroje se mohou o informace lišit. Obecně však platí, že existuje 17 druhů tučňáků, které se řadí do šesti rodů. Některé druhy tučňáků jsou pak členěny do poddruhů, třeba jen na základě odlišného, resp. vzdálenějšího místa výskytu (hnízdění).

 

Slovensko

 

  • rod: Aptenodytes 

    Oba druhy tohoto rodu patří k největším a nejvýrazněji zbarveným tučňákům. Jejich záda jsou modravě šedá, na krku mají zlatožluté skvrny, prsa jsou žlutavá nebo bílá a po stranách zobáku mají purpurové nebo fialové skvrny. Tučňák císařský hnízdí v drsných podmínkách na špatně přístupných místech daleko od pobřeží (na stabilní ledové pláni v Antarktidě). Má zdlouhavý rozmnožovací cyklus, rovněž jako tučňák patagonský, který odchová maximálně dvě mláďata během tří let. Oproti jiným druhům stráví většinu svého života na pevnině. Nejsou nikterak monogamičtí, povětšinou spolu jeden stejný pár hnízdí maximálně na tři chovné sezóny viz nepsané zákonitosti monogamie. Přesto je veřejnosti často předkládán opak, zjevně z důvodu popularity a vzhledové oblíbenosti. Snášejí pouze jedno velké vejce a nestaví si hnízda. Namísto toho vejce a posléze i mládě do určitého stáří vysedává na nohách rodičů, kde je zároveň skryto pod prokrveným záhybem kůže z břišní části těla (kožním vakem). Hnízdí v koloniích, které čítají obvykle 7000 až 50 000 párů. Mláďata se po odchodu obou rodičů shlukují do takzvaných školek, kde se nemalý počet vrstevníku pohybuje těsně při sobě. Pospolu jsou ve větším bezpečí a navíc se choulením zahřejí v panujících nepříznivých podmínkách. Výzkum chování a genetiky tučňáků ukázal, že je rod Aptenodytes bazální větví, z níž se vyvinuly všechny ostatní druhy tučňáků. Zkoumání mitochondriální a jaderné DNA naznačuje, že toto odtržení proběhlo zhruba mezi 40 miliony lety. Obzvláště tučňák císařský patří mezi velmi náročný druh, kterého můžou v zajetí chovat jen ty nejprestižnější Zoologické zahrady na světě (Severní Amerika, Japonsko, Čína). V Evropě jej trvale nechová doposud žádná profesionální instituce.

  • tucnak-cisarsky.pngtučňák císařský (Aptenodytes forsteri)
  • tucnak-patagonsky.pngtučňák patagonský (Aptenodytes patagonicus)

 

Pod lupou: jak je od sebe rozeznat?

 

  • rod: Eudyptes

    Představuje středně velké tučňáky, svrchu tmavě šedé až černé, s bílou spodinou, s očima s hnědou nebo červenou duhovkou. Nad očima jim vyrůstají dlouhá ozdobná zlatavě žlutá pera. Zástupci tohoto rodu bývají z většiny části roku na otevřeném moři. Patří k sociálnějším tučňákům, využívajících rozsáhlého spektra dorozumívacích zvukových signálů. V období rozmnožování žijí v obrovských koloniích čítajících až 500 000 jedinců. Jednotlivé páry se nacházejí těsně vedle sebe (až tři páry na jeden metr čtvereční) a často tak svádějí boje o místo k zahnízdění. Umějí být poměrně agresivní, takže se v tomto období musí mít na pozoru i chovatelé v Zoologických zahradách. Hnízdí na neobvyklých skalnatých výběžcích, které s kuráží zdolávají a překonávají, dokud se nedostanou na vytyčený cíl – hnízdiště (viz skalní tučňáci). Na základě toho se jim vyvinul mnohem silnější a robustnější zobák, kvůli kterému jsou na první pohled odlišní. Vytvářejí velmi jednoduchá hnízda (například vystlaný důlek osázený kamínky). Samice snášejí obvykle dvě vejce ale ve většině případech vychová pár pouze jedno mládě. Po odchodu obou rodičů na moře se mláďata shlukují do nevelkých skupinek, a chrání se vzájemnou pomocí proti chladným teplotám ale především proti predátorům. Jako ve skutečných školkách jsou i mláďata tučňáků pod dohledem starších. Avšak v jejich případě se jedná o mladé páry bez potomků, které teprve získávají cenné zkušenosti, nebo o páry, jež o snůšku přišly.

  • tucnak-chocholaty.pngtučňák chocholatý (Eudyptes sclateri)
  • tucnak-kralovsky.pngtučňák královský (Eudyptes schlegeli)
  • tucnak-novozelandsky.pngtučňák novozélandský (Eudyptes pachyrhynchus)
  • tucnak-skalni.pngtučňák skalní (Eudyptes chrysocome)
  • tucnak-snarsky.pngtučňák snárský (Eudyptes robustus)
  • tucnak-zlutorohy.pngtučňák žlutorohý (Eudyptes chrysolophus)

 

  • rod: Eudyptula

    Představuje nejmenšího zástupce tučňáků. Liší se od ostatních nápadně světlým, modravě šedým peřím. Tučňák nejmenší se přímo adaptoval k nočnímu způsobu života. Vyhrabává si nory, ve kterých se koná v podstatě celý rozmnožovací cyklus. V nepřítomnosti rodičů se ptáčata na rozdíl od jiných druhů jednoduše schovají do útrob nor. Poměrně dobře se chová v Zoologických zahradách.

  • tucnak-nejmensi.pngtučňák nejmenší (Eudyptula minor)

 

  • rod: Megadyptes

    Zahrnuje pouze jediný druh. Tento druh je dnes velmi vzácný hrozí vyhynutí. Dříve se odborníci domnívali, že je tučňák žlutooký blízký příbuzný tučňáka nejmenšího (Eudyptula minor). Avšak molekulární výzkum ukázal, že je blízce příbuzný tučňákům z rodu Eudyptes, od kterého se podle mitochondriální a jaderné DNA oddělil asi před 15 miliony lety.

Je třeba omezit, nebo soustavně kontrolovat vliv komerčního rybolovu a neustále řešit významný výskyt invazivních druhů predátorů. Souhrnně se jedná o největší nebezpečí, proti kterým se tento druh prakticky nemůže bránit. Skutečně tak hrozí jeho vyhubení. Přesto, že je návštěvníkům povoleno pozorovat tyto ptáky v divoké přírodě na přímo určených a upravených místech, měl by si člověk rozmyslet návštěvu Nového Zélandu, především tam, kde tučňáci hnízdí. Možná se budete divit, ale jen naše přítomnost ovlivňuje chování i zdravotní stav živočichů, protože stres oslabuje imunitní systém a způsobuje náchylnost k jakémukoli onemocnění - od hladovění počínaje až po nespecifikovaný virus konče (na to snad není ani třeba přímých výzkumů). Samotní vědci a ochránci svou prací dost kolonie narušují, avšak v těchto případech se jedná o zcela nutné úkony pro dobro věci. Proto apeluji na Vás, kdo si tento článek přečte a je vášnivý cestovatel, chcete-li chránit tyto ptáky, vyhněte se oblastem jejich výskytu. Více se můžete dozvědět a dále pomoci například na stránkách penguins.org.nz.

 

  • rod: Pygoscelis

    Jsou to ptáci s poměrně dlouhým kartáčovým ocasem. Způsobem života se podobají tučňákům z rodu Aptenodytes, ale mají podstatně kratší rozmnožovací cyklus. Zástupci tohoto rodu jsou poznamenáni chováním, při kterém okrádají okolním sousedům kamínky z jejich hnízda. Zjevně tak podle latinského slova „scelis“ (nebo „scelus“), které v překladu znamená „zločin“ či „krádež“, dostali svůj rodový název – Pygoscelis. Jsou to hojní a přizpůsobiví ptáci, kteří dnes nečelí prakticky žádné větší hrozbě.

  • tucnak-krouzkovy.pngtučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae)
  • tucnak-osli.pngtučňák oslí (Pygoscelis papua)
  • tucnak-uzdickovy.pngtučňák uzdičkový (Pygoscelis antarctica)

 

  • rod: Spheniscus

    Zahrnuje tučňáky tmavě šedé až černé barvy na hlavě a zádech, kteří mají břicho bílé, okolí oka, zobáku a tváří nepokryté peřím. Přes tváře mají bílý pruh, na prsou příčné černé pruhy. Jsou to subtropičtí tučňáci navyklí vysokým teplotám, hnízdící i v čtyřiceti stupňových parnech. Z toho důvodu je jejich denní aktivita na souši často omezena na brzké nebo pozdní hodiny, jinak se pohybují raději v moři, nebo se skrývají ve stínu. Oproti antarktickým tučňákům tak mají kratší opeření o menší hustotě, a nedisponují ani tak výraznou vrstvou tuku. Jistě také proto se dobře chovají v zajetí, a návazně na to si zvykli si i na evropské podmínky. V Zoologických zahradách se také úspěšně rozmnožují. Nehnízdi ve velkých koloniích, nepochybně z důvodu nízkého populačního stavu. Stavějí si hnízda podobně jako tučňák nejmenší z rodu Eudyptes, tedy nory, nebo využívají různých děr v měkké půdě, případně dutiny ve skalách. Ze všech rodů tučňáků jsou tito ptáci asi nejvíce monogamičtí; jeden stejný pár spolu hnízdí prakticky celý život. Na rozdíl od jiných druhů zde celkovou bilanci narušují hlavně mladé nezkušené páry nebo úmrtí partnerů. Objevuje se tendence křížit v zajetí některé druhy tučňáků, a to především tučňáků brýlových (Spheniscus demersus) a tučňáků Humboldtových (Spheniscus humboldti). Navíc pozorování jedinců v přírodě naznačují ustupující genetické znaky nebo rozmnožovací kontakt s tučňáky magellanskými (Spheniscus magellanicus). Současné genetické studie těchto tří druhů ukázaly, že jsou velmi úzce příbuzní, a že pokud jsou samostatnými druhy, pak se odlišili pouze nedávno. Zástupci tohoto rodu patří mezi nejohroženější vyhubením, decimováni řadou potíží, způsobených především lidskou činností (komerčním rybolovem, invazí nepůvodních predátorů, haváriemi ropných tankerů, obecným znečišťováním oceánů, cestovním ruchem či průmyslovým rozvojem). 

  • tucnak-brylovy.pngtučňák brýlový (Spheniscus demersus)
  • tucnak-galapazsky.pngtučňák galapážský(Spheniscus mendiculus)
  • tucnak-humboldtuv.pngtučňák Humboldtův (Spheniscus humboldti)
  • tucnak-magellansky.pngtučňák magellanský (Spheniscus magellanicus)

 

Výskyt druhů, obrazem