Jdi na obsah Jdi na menu
 

TUČŇÁK ŽLUTOROHÝ

Obrazek

Roční cyklus:

Roční cyklus

Legenda

 

 

 

Latinský Název: Eudyptes chrysolophus

Objevení: prvně jej roku 1837 popsal německý přírodovědec Johann Friedrich von Brandt.

Světová populace: klesá | tučňák žlutorohý je velmi hojný druh, jehož populace je odhadována na 12–18 milionů jedinců. Přesto je klasifikován jako zranitelný, jelikož je počátkem roku 1970 zaznamenáván pokles populace v některých lokalitách.

Délka života: může se dožít až 20 let

Průměrná výška: 70 cm

Průměrná váha: 5 kg

Hnízdění: patří mezi nejhojnější druh své čeledi. Areál jeho výskytu je tak velmi rozsáhlý. 

Hlavní hnízdiště se nacházejí v polárním klimatickém pásu na skalnatých plochách ostrovů; Jižní Georgie, Crozetovy ostrovy, Falklandské ostrovy, Kergueleny, Heardův ostrov, McDonaldovy ostrovy, Ostrov prince Edwarda a Bouvetův ostrov. Další větší kolonie se nacházejí na ostrovech Jižní Shetlandy, Jižní Orkneje a dalších ostrovech u pobřeží jižního Chile. Hnízdí také přímo na Antarktickém poloostrově, a výjimečně se mohou pohybovat až na samotném kontinentě Antarktidy.

V období mimo hnízdní není přesné známo, kde se v takové době pohybují, protože neexistují spolehlivé údaje. Předpokládá se však, že mohou migrovat až na břehy Austrálie, Brazílie nebo třeba Nového Zélandu.

Habitat: hnízdí na skalnatém pobřeží a nízkých skaliskách, tři až pět měsíců žijí na otevřeném moři.

Potrava: živí se mořskou potravou (ve velikosti 5–130 mm), jež je složena z různých korýšů, hlavonožců a ryb, a jejíž podíl ovlivňuje lokalita nebo roční období. Za jeden tah může ulovit 200 až 700 gramů potravy, rovněž v závislosti na lokalitě. V období rozmnožování se nejčastěji živí krilem, zejména pak krunýřovkou krillovou (Ephausia superba). Mimo toho také již zmíněnými hlavonožci a rybami, například druhy jakož je; Notothenia rossi, Lepidonotothen larseni, Champsocephalus gunneri, lampovník Anderssonův (Krefftichthys anderssoni), lampovníček Tenisonův (Protomyctophum tenisoni) či lampovníček Normanův (Protomyctophum normani). Někteří jedinci polykají menší kamínky (asi o průměru 10 až 30 mm), které jim pravděpodobně pomáhají při trávení a rozmělňování potravy (někdy tak dostávají i parazity z trávicího traktu).

Potravu loví zpravidla během dne, začíná tedy za rozbřesku a do setmění se vrací mláďata nakrmit. Jak potomci rostou, zvyšují se nároky na krmení. Rodiče tak přicházejí později (i za 3–4 dny), jelikož podnikají delší trasy. Ke konci chovu je tato časová prodleva nejpatrnější. Tučňák žlutorohý spotřebuje ročně údajně nejvíce potravy ze všech mořských druhů ptáků (celkově asi více jak 9 milionů tun krilu).

Od pobřeží se vzdaluje na 50 až 300 km. Obvykle se pohybuje v hloubce 15 až 70 metrů, ale dokáže se potopit až k hranici 100 metrů. Kořist loví způsobem podobnému písmenu „V“, jež značí ponoření, uchopení kořisti a opětovný návrat k hladině. Pod vodou se průměrně zdržuje 2 minuty, a plavě obvykle rychlostí 7,5 km/h. Mimo období hnízdění loví potravu v hlubších vodách, než-li v období rozmnožování, a bývá i mnohem efektivnější. Nejspíš proto, že v období migrace není ve spěchu, jako v případě hnízdění a péče o potomky.

Kolonie: vytváří velké a těsné kolonie v rozmezí od jednoho až tří hnízd na 1 m2.

Období rozmnožování: od října do února

Inkubace vajec: přibližně 36 dní. O inkubaci se rodiče střídají.

Počet vajec: dvě vejce (1 = 93 - 150 g)

Hnízda: ano. Většinou jen kruhovité útvary z kamínků.

Chov vylíhlého mláděte: cca dva měsíce. O péči se rodiče starají společně.

Pohlavní dospělost: v pěti až šesti letech

Monogamie: trvalá, několikaletá.

Přirození predátoři: na moři se tučňák žlutorohý obává převážně mořských savců, jakož je tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx), lachtan antarktický (Arctocephalus gazella), lachtan jižní (Arctocephalus tropicalis) či kosatka dravá (Orcinus orca). Na souši pak nemá praktický žádné nepřátelé, pouze vejce a mláďata se dostávají do hledáčku místních dravých ptáků, jako je štítonos světlezobý (Chionis alba), chaluha subantarktická (Stercorarius antarcticus), buřňák obrovský (Macronectes giganteus) nebo racek jižní (Larus dominicanus).

Ohrožení: podle červeného seznamu IUCN byla populace tučňáka žlutorohého zařazena do kategorie zranitelný druh. Přestože jeho současná populace dosahuje počtu 6–9 milionů párů a je v podstatě ze všech druhů největší, za posledních několik desítek let se jeho stavy značně snížily – v Jižní Georgii klesla populace až o 50 % v letech 1970 až 1990, a podobně na tom byla i populace v oblasti jižního Chile. Podle odborníků může být tučňák žlutorohý ovlivňován kolísavou potravní dostupností, vlivem komerčních rybolovů, nebo také v důsledku klimatických změn – studie z roku 2008 upozorňuje, že takové zásahy narušují reprodukční schopnosti, především pak ovlivňují plodnost u samic.

Zajímavosti:

Samicím tučňákům rodu Eudyptes se vylíhnou obvykle dvě vejce. První je však o 50 - 70% menší a lehčí než to druhé. Obvykle z prvního vajíčka se mládě nevyvine. Proč se těmto tučňákům s chocholy takhle "znetvoří" hned první vejce nikdo netuší. Spekuluje se však, že samice vlastně první mládě obětuje aby mohla s určitým svědomím vychovat to druhé. Což je logické, jelikož chov dvou mláďat je pro ně těžký oříšek. Musí dvakrát tak více lovit a nejen to. Proto se někdy samice odhodlají k tomu, že po vylíhnutí druhého vajíčka to první "odkopnou" z hnízda, a stáhnou tak na něj pozornost dravců.

Tohoto tučňáka si často lidé přejmenovávají na zlatorohého nebo zlatonohého.

V podstatě se dá říci, že všechny druhy tučňáků z rodu Eudyptes bývají velmi špatně odlišovány a někdy se dokonce spáří rozdílné ale podobné druhy v přírodě. Je to dáno tím, že spousta druhu tučňáků nehnízdí jen se stejnými druhy a mohou se tak vytvořit ještě větší kolonie.

——————————————————————————————————————

Wikipedie

Podrobnější i totožné informace naleznete v internetové encyklopedii Wikipedie - tučňák žlutorohý. Obsah článku je většinovým dílem autora, kterým je Tomáš Bartoš.