Jdi na obsah Jdi na menu
 


Fosilie

Vývoj a vymřelé druhy

V průběhu doby se rozšíření tučňáků příliš neliší. Různé druhy fosilií byly nalezeny na místech, kde tučňáci žijí i dnes.

Rozhodně se nejedná o kompletní kostry. Prostřednictvím titěrné a trpělivé práce paleontologů se podařilo nalézt jednotlivé kůstky z nohou, křídel, hrudní kosti či celé lebky. Již z nich lze vyzkoumat vývoj od života létání k životu pod vodou.

Pachydyptes ponderosus (možná podoba)

Pachydyptes ponderosus (možná podoba)

 

Většina z více než 50 vyhynulých druhů tučňáků (k roku 2019) byly nalezeny v Novém Zélandu a Argentině. Další pochází z Jižní Afriky a Severní Austrálie. Je až zarážející, že existuje jen jedno místo v Antarktidě, kde byly nalezeny zkameněliny druhu. To vede k následujícímu závěru, že vývoj tučňáků začal v mořích kolem Nového Zélandu. Více než polovina ze 17 druhů stále žijí v těchto subtropických oblastech. Pouze tučňáci císařští nebo kroužkoví žijí výhradně na Antarktidě

Waimanu (možná podoba)Za nejstarší fosilní objev je považován tučňák s názvem Waimanu (obrázek vlevo). Tento druh žil na Novém Zélandě v období paleocénu, tedy asi před 62–58 miliony let, a dělí na dva typy; Waimanu manneringiWaimanu tuatahi. Velcí byli asi 80 až 100 cm, s dlouhým štíhlým zobákem, dlouhými křídly a dlouhými běháky; celkově připomínali potáplice. Sice ještě nebyli tak dobře připraveni k životu pod vodou oproti moderním druhům, přesto byli především jejich křídla jako jediná přizpůsobená přímo k podmořské pohybové činnosti. Asi třetím nejstarším druhem je Crossvallia unienwillia rovněž z období paleocénu, žijící na Antarktickém poloostrově, jehož klima bylo v té době mnohem teplejší a vlhčí. Velikost tohoto druhu je odhadována na 130140 cm. 

enlightenedBěhem pozdního eocénu a začátkem oligocénu, asi před 4030 miliony let, existovaly zřejmě ti nejgigantičtější tučňáci vůbec. Jeden takový z neobvyklým názvem Nordenskjoeldi (viz Anthropornis nordenskjoeldi) dosahoval výšky průměrného dospělého muže (asi 180 cm) a vážit mohl až 80 kilogramů. Obýval Nový Zéland anebo blízké okolí. V roce 2017 byl objeven nový druh pojmenovaný Kumimanu biceae, který měřil asi 177 cm a vážit mohl až 100 kg, a údajně žil ještě o 10 milionu let dříve.

Z eocénu (stáří od 45 do 25 milionů let) je známo hned několik druhů, v současné době bylo popsáno nejméně 14 druhů patřících do devíti rodů: Anthropornis (viz druh Anthropornis nordenskjoeldi), Archaeospheniscus, Delphinornis, Ichthyopteryx, Marambiornis, Mesetaornis, Palaeeudyptes (např. druh Palaeeudyptes klekowskii), Pachydyptes či Kairuku. Tito tučňáci tvořili dvě skupiny – menší druhy, velikostí odpovídající dnešním a obří druhy, dosahující velikosti výrazně přes 165 cm (patrně 170–200 cm) a hmotnosti 80–100 kg. Z eocénu jsou také známy nálezy mimo Antarktidu (Argentina, Peru, Austrálie, Nový Zéland).

Možné podoby vyhynulých druhů

Možné podoby vyhynulých druhů, zleva: Kairuku waitaki, Paraptenodytes antarcticus, Inguza predemersus

 

Rovněž z oligocénu je známa řada druhů, včetně modernějších forem s pokročilejší adaptací křídel (Platydyptes z Nového Zélandu). Z miocénu pochází početné nálezy tučňáků z Jižní Ameriky, především se pak objevují první nálezy zástupců moderních rodů (Spheniscus v Peru, Pygoscelis v Chile). První nálezy jihoafrických tučňáků pocházejí z pliocénu (rod Spheniscus).

Možné podoby vyhynulých druhů

Možné podoby vyhynulých druhů, zleva: Waimanu manneringi, Perudyptes devriesi, Icadyptes salasi, Palaeeudyptes gunnari

 

Minimálně tři druhy tučňáků vymřely v historické době. Ze 13. století je uváděn druh Tasidyptes hunteri z ostrova Hunter u Tasmánie. Před více než 1000 lety vyhynul na Novém Zélandu tučňák Megadyptes waitaha, krátce po polynéském osídlení Nového Zélandu. Prvními osadníky v oblasti jeho předpokládaného výskytu byli Maorové z kmene Waitaha, podle nichž byl tento druh pojmenován. Příčiny vyhynutí nejsou zcela zřejmé, ale má se za to, že na tom měl přinejmenším podíl lov ze strany Maorů, neboť kosti těchto ptáků se nacházejí v archeologických lokalitách maorského osídlení. Tučňáci byli snadný cíl, nemohou jednoduše uletět a na souši jsou pomalí a neobratní. Dále, teprve koncem 19. století, vyhynul blíže nezařazený tučňák pocházející asi z rodu Megadyptes na ostrově Chatham (patrně poddruh tučňáka žlutookého M. a. richdalei, který byl popsán v roce 2019). 

Dnešní největší druh je tučňák císařský dosahující výšky 120 cm. Nejmenší dosud žijícím je tučňák nejmenší, jehož délka těla nepřesahuje 40 cm.

———————————————————————————————————————————————————————

Proč tučňáci nežijí na severní polokouli? « Fosilie (vymřelé druhy) |