Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tučňák žlutooký

Anglicky Yellow-eyed penguin

tučňák žlutooký

vice-foto.png Více fotografií zvuk--mp3-.png Zvukový projev

Roční cyklus:

Roční cyklus

Legenda

Latinský Název: Megadyptes antipodes

Objevení: Druh byl objeven na Aucklandových ostrovech roku 1840 během expedice, které velel francouzský mořeplavec kapitán Jules Dumont d'Urville. Prvně popsán byl na základě jeho shromážděných vzorků o rok později (v roce 1841) zásluhou francouzských mořeplavců a přírodovědců Jacquese Bernarda Hombrona a Honorého Jacquinota a nesl binomické jméno Catarrhactes antipodes (dnes Megadyptes antipodes). Druh byl poprvé představen v tehdejším francouzském vědeckém časopise Annales des Sciences Naturelles, publikovaném v Paříži. Nicméně průzkumná výprava přírodovědce Dr. Silase Holmese, taktéž v roce 1840, získala exempláře tučňáka žlutookého pravděpodobně jako první, ale Holmes nestihl zveřejnit zprávy o objevu dříve než za osm let, kvůli čemuž byt předstižen.

Světová populace: klesá | z roku 2012 odhadováno 2370 až 2790 hnízdících párů. K roku 2017 přežívalo už jen necelých 4000 ptáků. Podle IUCN 2020 se rozmnožuje už pouze 2600–3000 dospělých tučňáků.

Rozlišují se dvě oddělené populace:

  • severní populace: novozélandský Jižní ostrov (region Otago, poloostrov Banks, oblast Catlins, aj.) a Stewartův ostrov (národní park Rakiura a přilehlé ostrovy)
  • jižní populace: subantarktické Aucklandovy a Campbellovy ostrovy

Délka života: tučňák žlutooký se může dožít více než 25 let, přičemž průměrný věk samce je 8,62 let, samice 7,98 let. Ze zkoumání více než 200 jedinců z poloostrova Otago v roce 2013 vyplynulo, že nejstaršímu samci bylo 22 let, nejstarší samici 24 let. Český zoolog Zdeněk Veselovský ve své starší publikaci z roku 1984 uvádí podobný průměrný věk 6–7 let (téměř 7 let pro samce a 6 let pro samici). Nicméně dodává, že se setkal i s jedinci starými 18 a více let, kteří pravidelně a úspěšně hnízdili. Z předešlých údajů je patrné, že samec se dožívá obvykle vyššího věku než samice. Úmrtnost dospělých je obecně nízká (umírá jich méně než 15 %), ale analýza populační životaschopnosti z roku 1997 ukázala, že i nepatrné zvýšení úmrtnosti dospělých tučňáků žlutookých může pravděpodobně vést k vyhynutí.

Průměrná výška: 56–79 cm (průměrně 70 cm), přičemž samci bývají o něco vyšší než samice. Je to největší druh žijící mimo Antarktidu (největší žijící druh z Antarktidy tučňák císařský dosahuje délky těla okolo 120 cm a hmotnosti cca 40 kg). Hlava samce od konce zobáku po zadní část hlavy měří na délku 143,5 mm (± 2 mm), samice 137,1 mm (± 3mm).

Průměrná váha: 3,6–8,9 kg (váha samce je obvykle větší než samice). Váhá kolísá v závislosti na ročním období a na činnosti, kterou vykonávají. V období rozmnožování pečují o mláďata a střídavě hladoví. Avšak mnohem více hladoví při přepeřování. Těsně před přepeřením dosahuje hmotnosti nejvyšší, po přepeření naopak nejnižší až kritické.

Hnízdění: tučňák žlutooký je endemit Nového Zélandu. Obývá jeho jihovýchodní část, přilehlé poloostrovy a ostrovy – převážně poolostrov Otago, Stewartův ostrov, Aucklandovy ostrovy a Campbellovy ostrovy. Kolonie se nacházejí na svazích blízko pobřeží, v místech s hustou vegetací, v nadmořské výšce 0–100 metrů. Některé sahají až k pobřežním lesům a jsou velmi dobře ukryté. 

V mimohnízdním období obvykle nemigruje daleko a zdržuje se ve vodách poblíž svých hnízdišť. Většina nedospělých (do 4 let věku) však chovné oblasti opouštějí, ale neexistují údaje o jejich přesném výskytu. Předpokládá se však, že táhnou směrem na sever.

Megadyptes antipodes

• Výskyt v období hnízdění (popis mapky / podrobně)

 

Habitat: kolonie se nacházejí na svazích blízko pobřeží, v místech s hustou vegetací, v nadmořské výšce 0–100 metrů. Některé sahají až k pobřežním lesům a jsou skutečně dobře ukryty. V mimohnízdním období obvykle nemigruje daleko a zdržuje se ve vodách poblíž svých hnízdišť. Většina nedospělých (do 4 let věku) však chovné oblasti opouštějí, ale neexistují údaje o jejich přesném výskytu. Předpokládá se však, že táhnou směrem na sever. Tučňáci žlutoocí jsou poměrně plaší ptáci, kteří se kontaktu s lidmi ale i s jedinci stejného druhu snaží vyhnout. Stráví většinu svého života v blízkosti svých hnízdišť. Přesné hnízdní místo se může rok od roku lišit, ale obvykle se bude jednat o tutéž oblast. Ptáci bez potomků hřadují svévolně u vody a drží se v uctivé vzdálenosti od chovných párů. Na hnízdišti mohou být spatřeni téměř celoročně.

Potrava: tučňák žlutooký, podobně jako jiní zástupci tučňáků, je dokonale přizpůsoben k pobytu pod vodou. Jeho válcovité tělo připomínající ponorku doslova kopíruje vodní vlnu; začíná malým úzkým zobákem, pokračuje širokou hlavou, užším krkem, silným tělem a končí s vodorovně nataženýma nohama a zúženým malým ocasem. Ve vodě se tak může pohybovat bez velkého odporu a dosáhnout poměrně velkých rychlostí. Kosti nemá vyplněné vzduchem, tzv. pneumatizované jako mají ptáci schopní letu, ale má je vyplněné dření, kvůli čemuž jsou mnohem těžší a tím vhodnější k potápění. Specifická hmotnost způsobuje, že je tučňák jen o málo lehčí než voda. Tlaku vzdoruje mimo jiné díky masivní hrudní kosti. Kromě toho má oproti létajícím ptákům velmi ohebnou páteř – kloubní plochy krční i hrudní páteře umožňují rychlé a prudké obraty. Křídla jsou velmi široká a zploštělá, přičemž nejen pevná ale i elastická. Nohy jsou vysunuty dozadu a kolena neohebná, slouží pouze ke kormidlování (jeden z důvodů, proč se tučňáci na souši kolébají a jsou vcelku neohrabaní). Silně vyvinuté má rovněž podkožní svalstvo, nejsilnější jsou svaly pohybující předními končetinami. Peří je husté, krátké a překrývající se jako střešní tašky – s minimálním odporem taktéž vhodné k potápění. Proti chladu ho kromě peří chrání silná vrstva podkožního tuku (u antarktických druhů je masivnější). Další anatomickou zvláštností je specifická ústní dutina; jazyk a patro jsou hustě pokryté rohovitými bradavkami, které zabraňují vysmeknutí hladké kořisti (jakou jsou třeba ryby). Jícen i žaludek jsou roztažitelné a prostorné, může tak polykat i poměrně velkou kořist.

Tučňák žlutooký je především rybožravý, ale charakteristické složení potravy je dáno preferencí jednotlivých populací (i jedinců samotných), regionální dostupností, nebo reakcí na případné sezónní změny. Rozdíly ve složení stravy, tělesné hmotnosti tučňáků i velikosti kořisti jsou napříč populacemi naprosto běžné a korigují úspěšnost v období rozmnožování. To značí, jak je tučňák žlutooký náchylný na výkyvy, resp. na klesající početnost hlavní kořisti.

Ryby mohou tvořit 90 až 97 % potravy (biomasy) – loví např. druhy jako jsou plošec tajemný (Hemerocoetes monopterygius), morida červenavá (Pseudophycis bachus), písečník novozélandský (Parapercis colias), morida skvrnitá (Auchenoceros punctatus) a různé zástupce tresek, šprotů (např. šprota novozélandského), menidií či rybovitých obratlovců mihulí. Zbývajících 3–10 % tvoří pak různí hlavonožci (zmocnit se dokážou i mladých krakatic). Lišit se může strava juvenilních jedinců, kteří ještě dospívají. Ti vyhledávají měkkýše (obzvláště chobotnice druhu Nototodarus sloanii a Octopus maorum) o něco častěji, neboť tvoří až 20 % (případně možná až 49 %) biomasy. Ulovená kořist mívá rozměry od 2 do 50 cm, obecně dosahuje délky pod 25 cm, v průměru mezi 5 až 17 cm.

Dvouletá kvantitativní studie publikovaná v roce 1989 zjistila, že v jídelníčku tučňáků žlutookých se objevilo celkem 26 druhů kořisti, z toho 91 % různých ryb; nejčastěji šproti (70 %), morida červená (49 %) či plošec tajemný (42 %). Další významnou potravou, především však pro mladé jedince, byly chobotnice (46 %). Téměř veškerá ulovená kořist nebyla delší než 20 cm.

Obsah žaludku dospělého jedince, který se vrátí z lovu na souš, odpovídá asi 6 % tělesné váhy, což je zhruba 300 g potravy. Najednou však dokáže ulovit až 800 g potravy. Jeden tah za potravou trvá obvykle 14 hodin. Během sezení na vejcích a výchovy mláďat, jedinec který se stará o potravu, prodlužuje dobu lovu na cca 21 hodin a maximálně týden (spíše 2–3 dny) se nachází mimo hnízdiště. Jindy, pokud to jde, se ke svým mláďatům vrací denně (podniká kratší večerní výlety, během nichž je zřídkakdy pryč déle než čtyři hodiny a nepohybuje se dále než 7 km od hnízdiště). Časový interval, po který loví potravu, klesá nebo roste podle toho, jaké podmínky má k dispozici (resp. jaká je potravní dostupnost).

Na rozdíl od některých jiných druhů tučňáků, kteří se vydávají za potravou ve skupinách, tučňáci žlutoocí jsou osamělí lovci. Svou kořist loví stylem pronásledovaného potápění. Potápí se až 200krát denně, jeden ponor trvá zhruba 2–4 minuty a pohybují se v hloubkách obvykle od 20 do 80 metrů (též se uvádí rozmezí např. 30 až 60 m), vždy v blízkosti mořského dna. V případě potřeby se umí potopit do hloubky větší než 100 metrů (údajně se ukázali v hloubce až 150 či 160 m), pokud se mořské dno nachází hlouběji. Záznamy také pochází z případů, kdy byli tučňáci uloveni v rybářských sítích v 50 až 150m hloubce. Za potravou míří obvykle za rozbřesku a na břeh se vrací při setmění. Od pobřeží se zřídka vzdaluje na více jak 20 km – téměř vždy se nachází v dosahu pevninského šelfu, přičemž střední vzdálenost činí 13 km, maximální 60 km a více (mimo období rozmnožování). Plave průměrnou rychlostí 6 km/h.

Studie publikovaná v roce 1990 zjistila následující; během inkubačního období byla průměrná maximální hloubka ponoru 43 metrů, v rozmezí od 19 do 56 metrů. Samec a samice se potápějí stejně. Zdržovali se nejdále 7 až 13 km od hnízdiště.

Další studie publikovaná v roce 2014 zjistila, že jedinci ze Stewartova ostrova (z oblasti národního parku Rakiura, Port Pegasus a Pikihatiti) strávili 55 % času v hloubce větší než 3 m. Potápěli se průměrně do hloubky 61 m (± 6,1 m) a ponořeni byli po dobu okolo 2 minut. Vzdálení byli zhruba 10 km od pevniny.

Kolonie: páry hnízdí samostatně a ve velmi malých koloniích

Období rozmnožování: od srpna do února až března

Inkubace vajec: 39–51 dní a plnohodnotně sedět začnou až po snesení druhého vejce (celkem neobvyklé rozpětí způsobené právě opožděným „úplným sezením“). Pár se při sezení střídá zhruba každý druhý den a tak hladoví poměrně krátce

Počet vajec: mladší asi dvouleté samice snášejí pouze jedno vejce, které je často neplodné. Samice tříleté a starší snášejí jediné vejce už pouze v jednom ze sta případů. Rozestup mezi dvěma snesenými vejci je tří až pětidenní. Vejce váží 133–138 gramů a jsou obě podobně velká (přibližně 75,5 mm na délku a 57 mm na šířku). Vejce jsou nejméně dimorfní mezi tučňáky vůbec, což naznačuje, že ve srovnání s jinými druhy (např. z rodu Eudyptes – viz Systematika a druhy) se tučňáci žlutoocí snaží úspěšně vychovat každého potomka. Za tím pravděpodobně stojí stálá hladina hormonu prolaktinu, zatímco u jiných druhů hladina tohoto hormonu klesá nebo roste v různých fázích chovného cyklu. Vejce jsou oválná a skořápka má hladký a matný povrch. Krátce po snesení jsou namodralá nebo nazelenalá ale v průběhu příštích 24 až 36 hodin zbělají.

Hnízda: páry hnízdí samostatně nebo ve velmi malých koloniích (v jednom případě ale bylo nalezeno až 80 hnízd v prostoru o rozloze 100 m2 – 10x10 m). K hnízdění si vybírají strmé svahy u pobřeží v nadmořské výšce 0–100 metrů, které jsou porostlé vysokou trávou či křovím (obvykle se jedná o zeleň zastoupenou lenovníkem novozélandským nebo rostlinou Lupinus arboreus z rodu Lupina), ale také pastviny nebo nedaleké pobřežní lesy (takovému biotopu se nepřizpůsobilo mnoho jiných druhů tučňáků, ale podobný mají např. tučňák novozélandský nebo tučňák snarský). Hnízda se nacházejí nejdále v okruhu 100 až 250 metrů (případně 500 m) od břehu a vzdálená jsou 10 až 30 metrů od sebe, ale byla nalezena hnízda ležící až jeden kilometr ve vnitrozemí. Jednoduché hnízdo si obyčejně staví pod kořeny, pod padlým kmenem, kusem klády, pod křovím nebo uprostřed vegetace. Případně si vyhrabávají nory, které mohou být až dva metry dlouhé a ptáci do nich nosí listí, trávu a větvičky.

Chov vylíhlého mláděte: cca tři měsíce. O péči se dělí obě pohlaví a střídavě hladoví (ztrácí na váze). Mortalita mláďat je poměrně vysoka. Údaje z let 1981–2003 ukázaly, že jen 18,8 až 20,8 % se jich dožilo dospělosti, zatímco v letech 1936–1954 se dospělosti dožilo 32 % mláďat (důvod nebyl známý).

Pohlavní dospělost: mláďata pohlavně vyzrají ve 2–4 letech, samci případně až v 5 letech (obecně ve 2–3 letech samice, 3–4 letech samci). Mladí, ptáci hnízdící poprvé, mají tendenci být neplodní a někdy mají nevyzpytatelné reprodukční chování.

Monogamie: žije v trvalých párech (ve více než 90 % případů). Z jednoho staršího průzkumu vyplynulo, že z 577 označených párů se 27 % rozpadlo po jedné sezóně, 61 % spolu hnízdilo 2–6 let a 12 % párů spolu bylo déle než 7–13 let. Vezme-li se v úvahu průměrný věk 6 let, tak trvalé páry tvoří většina hnízdících tučňáků. Samec nebo samice změní svého partnera pouze ve 14 % případů. Pár se rozpadne především proto, že jeden z partnerů zahyne. Mladší a nezkušení jedinci mohou ale tuto procentuální bilanci narušit. Věrní jsou též svým hnízdištím i hnízdům jako takovým. Z další studie v roce 2002 bylo zjištěno, že až 98 % párů hnízdilo ve stejné oblasti a prakticky na úplně stejném místě, ačkoli přesná poloha je přirozeně vždy variabilní.

Přirození a invazní predátoři: mezi hlavní predátory tučňáka žlutookého patří invazní druhy, a to především lasice, fretky, krysy či divocí psi a kočky (ačkoli podle Yellow-eyed Penguin Trust neexistují přímé důkazy predace ze strany koček). Přestože jsou hnízda tučňáků dobře skryta před létajícími dravci v hustém porostu (např. před racky nebo chaluhami), pro pozemní predátory není problém tučňáky nalézt a okradnout je o vejce, nebo usmrtit narozená mláďata. Mláďata jsou nejčastěji zabita mezi 5. až 20. dnem po vylíhnutí, ale zůstávají zranitelná až do 50 dnů po vylíhnutí. V lidmi obnovených oblastech (opět dostatečně zarostlých; viz Ochrana) odborníci evidují vyšší úspěšnost odchovu. Divocí psi či kočky dokázali zlikvidovat údajně až 90 % mláďat v jedné kolonii. Výzkum z let 1995–2003 zjistil, že nejběžnějším predátorem byl pes. V průběhu pelichání dospělých, během kterého se nacházejí na souši a nemohou utéct do vody, jsou také známy útoky psů a tučňáci jsou při nich velmi těžce zraněni.

Na moři bývá tučňák žlutooký terčem pro pamakrely jižní (Thyrsites atun), které do značné míry ovlivňují jeho přeživší populaci. Dokážou smrtelně poranit hlavně mladé nezkušené jedince, když si nechtěně zkříží cestu. Příležitostně ho pak loví žraloci, kosatky dravé a vzácně i potulní tuleni leopardí. Na Novém Zélandu a ostrovech poblíž je ohrožován také lachtany novozélandskými, se kterými je v období hnízdění v těsném kontaktu. Lachtan novozélandský patří mezi nejohroženější druhy lachtanů, takže je z jedné strany dobrá zpráva, pokud se populace zotavuje nebo mírně rozrůstá. Na druhou stranu ohrožuje, nebo spíše v budoucnu může ohrozit nevelkou populaci tučňáka žlutookého. Není sice pro lachtana typickou potravou, ale uloven občas je (ročně tito ploutvonožci ukořistí 20 až 30 tučňáků). Lachtani se snadno zmocní především nezkušených juvenilních jedinců. Stupňovat se predace může v případě, že nebude dostatek dalších potravních zdrojů (ryb, korýšů).

Ohrožení: tučňáka žlutookého ohrožují: nemoci, predace, nadměrný rybolov, oteplování oceánů, cestovní ruch, modifikace (fragmentace) stanovišť nebo průmyslová aktivita. » Více zde (podrobně)

Slovo autora: Je třeba omezit, nebo soustavně kontrolovat vliv komerčního rybolovu a popřípadě řešit významný výskyt invazivních druhů predátorů. Souhrnně se jedná o největší nebezpečí, proti kterému se tento druh prakticky nemůže bránit. Skutečně tak hrozí jeho vyhynutí. Přestože je návštěvníkům povoleno pozorovat tyto ptáky v divoké přírodě na přímo určených místech, měl by si člověk rozmyslet návštěvu Nového Zélandu. Obzvláště tehdy, pokud ví, že se ocitne na místě, kde tučňáci hnízdí. Možná se budete divit, ale jen naše přítomnost ovlivňuje chování i zdravotní stav živočichů, protože stres oslabuje imunitní systém a způsobuje náchylnost k jakémukoli onemocnění - od hladovění počínaje až po nespecifikovaný virus konče. Už jen zásahy vědců a ochránců způsobují nepěkný rozruch, v tomto případě se však jedná o zcela nutné úkony pro dobro věci. Proto apeluji na Vás, kdo čte tyto řádky a je třeba vášnivý cestovatel, chcete-li chránit tyto ptáky, vyhněte se oblastem, kde hnízdí. Více se můžete dozvědět například na stránkách penguins.org.nz, kde můžete i pomoci.

 

Zajímavosti: 

Chování při lovu potravy očima tučňáka / případně zde - záběry z mini kamery umístěné na jeho zádech 

Tito tučňáci jsou asi nejvěrnější svým protějškům a zároveň jsou nejméně společenští (koloniální).

——————————————————————————————————————————————————————————

Tučňák žlutooký je jediný žijící druh z rodu Megadyptes. Menší zástupce tohoto rodu Megadyptes waitaha (od roku 2019 považovaný spíše za poddruh M. a. waitaha) z Nového Zélandu, který byl objeven v listopadu 2008, vyhynul již někdy mezi lety 1250–1500 n. l. Za vyhynutí tohoto poddruhu může s největší pravděpodobností lovecká aktivita a mohutné odlesňování, když ostrovy asi od roku 1250 obývali průzkumníci z Polynésie. Kdysi si tito tučňáci přirozeně konkurovali, ale vymizení jednoho druhu způsobilo, že tučňák žlutooký mohl na tuto situaci zareagovat a pozvolna obsadit novozélandskou pevninu. Původně žil tučňák žlutooký převážně na blízkých subantarktických ostrovech. Na Jižní ostrov se dostal poprvé před asi 200–500 lety. Pozůstatky dalšího nedávno objeveného a vyhynulého poddruhu M. a. richdalei z Chathamských ostrovů byly popsány v roce 2019.

——————————————————————————————————————————————————————————

Nomenklatura

Binomické jméno Megadyptes antipodes v překladu znamená „velký potápěč jižní země“ (mega = „velký“, dyptes = „potápěč“, antipodes = „jižní země“).

V maorštině (novozélandském oficiálním jazyce) je známý jako „hoiho“, „hoihoi“, „takaraka“ či „tavora“.

———————————————————————————————————————————————————————————

Pták roku

V roce 2019 byl tučňák žlutooký zvolen ptákem roku Nového Zélandu. Šlo o vůbec prvního mořského ptáka, který byl vybrán během 14leté historie organizace Bird of the Year (obdoba kampaně Pták roku v rámci České republiky vyhlašovaná výborem České společnosti ornitologické).

——————————————————————————————————————————————————————————

Na bankovce

Tučňák žlutooký je vyobrazen na novozélandské pětidolarové bankovce, čímž se dalším způsobem dostává do povědomí široké veřejnosti.

—————————————————————————————————————————————————————————

Wikipedie

Podrobnější i totožné informace naleznete v internetové encyklopedii Wikipedie - tučňák žlutooký. Na tamním článku se výrazně podílel Tomáš Bartoš (administrátor těchto stránek).