Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lov

Tučňák Humboldtův ve voděNení jednoduché zjistit, jakým způsobem se tučňáci chovají při lovu, viz výzkum. Do dnes doložená fakta mluví např. o tom, že plavou přímo do roje a klapou zobákem do všech stran směrem ke kořisti, podobně jako kuře klove zrní. Za normálních okolností jsou ryby pohlcovány okamžitě po sobě.

Tučňák císařský loví buď v otevřených vodách nebo v prasklinách ledovců. Jednou z jeho strategií je ponořit se do hloubky okolo 50 metrů, kde nad sebou nalezne ryby plovoucí pod ledovcem. Chytí jednu z nich a zase se ponoří hlouběji. Tak to dělá asi šestkrát a pak plave na hladinu, nadechnout se.

Záznamy japonských vědců zase odhalily, že tučňáci kroužkoví loví především pod mořským ledem a jejich hlavní potravou jsou vedle krilu také ryby. Kril tučňáci loví v různé hloubce, ale ryby jen v mělkých vodách. Samotné ulovení kořisti je velmi rychlé a efektivní: pokud je kril v hejnu, uloví tučňák dva korýše za jedinou sekundu. Za 78 až 89 minut pak dokáže ulovit 244 korýšů nebo 33 rybek.

Tučňák galapážský loví ve skupinách o 30 až 80 jedincích, a jako tým spolu nahánějí hejnovité druhy ryb v mělkých zátokách. Soustavně obeplouvají vyhlédnuté hejno, které se stále více smrskává do sebe. V konečné fázi vzniká jakýsi sloup zmatených ryb krouživých kolem do kola; shora na ně tlačí vodní hladina, zatímco zdola na ně číhá několik hladových zobáků. Tučňáci pak do středu hejna vplouvají, a již snadnou kořist chytají a polykají. Pokud se nacházejí v blízkosti vodního dna, rozvíří navíc písek, jímž kořist dezorientují úplně (podobně a zcela účelně tak činí třeba některé druhy delfínů).

Tučňáci brýloví vyhledávají potravu poměrně sofistikovaným ale částečně nepopsaným navigačním systémem. Překonávají tisíce kilometrů, aby dorazili do míst s relativně nízkou teplotou vodní hladiny. Na těchto místech očekávají přítomnost planktonu, který „zastiňuje“ vodní sloupec a zabraňuje přehřívaní. Reagují přitom na koncentraci chlorofylu ve vodě, uvolňovaného z fytoplanktonu. Ne všude se však výskyt planktonu překrývá s rybími hejny, přesto tučňáci míří do správných lokalit. Jednou z dosud nedoložených teorií je, že tučňáci reagují na stresové chemické látky, které vypouští fytoplankton do vody, je-li konzumován rybami (podobně jako látky, které vypouští sekaný trávník nebo spásaná louka).

Profesor Rory Wilson provedl na těchto afrických tučňácích ještě jiný výzkum: Vypustil velké množství sardelí do kulaté nádrže. Ty vytvořily okamžitý roj a plavali kolem formací, které se říká "polarizovaná". Když do nádrže vložil pár umělých modelů tučňáka, nedělo se nic. Když však vložil model s černým pruhem na těle, jako mají všechny druhy z rodu Spheniscus, ryby zpanikařili a plavali kolem již bez dané formace. Takto by neměl být problém pro živého tučňáka ulovit pár kousků ryb. Cílem takového zbarvení je tedy rozptýlit roj. Podobné pruhy mají např. kytovci nebo delfínovití.

 

Tučňáci tuhle na lovu

⇒ Jednoho dne v Antarktidě: tučňáci skutečně využívají takovýchto prasklin v ledu, dostat se k potravě je pak mnohem jednodušší. Avšak namísto loveckého prutu mají svůj hbitý a ostrý zobák. 

 

Podrobnosti o chování pod vodou byly zjišťovány s pomocí speciálního senzoru. Tučňák je teplokrevný živočich o tělesné teplotě asi 39°C. Jejich kořist má však jen -2°C až +13°C. Když loví, mají tak teplotu v jejich žaludku o dost nižší. Senzor musel být malý, nestravitelný, odolný proti tlaku ale také schopný zaznamenat správnou teplotu. Prvotní pokusy neměli úspěch, jelikož tučňáci senzor vyplivovali. Musel tak být pokus proveden v době, kdy tučňáci opouštějí souš a konají se koloniální lovy. Když opět nadešel čas rozmnožování, na souš tučňáci vyvraceli nestravitelné části z jejich potravy (např. rybí kosti). Výzkumníci díky detektorům kovů, štěstí a hodně trpělivosti, mohli senzory nalézt v blízkostí hnízd.

Podobný výzkum byl uskutečněn na tučňákovi patagonském. Ztratilo se však všech 20 kusů senzorů. Ani s detektorem kovu nebyl žádný v kolonii nalezen. Jednoho dne pak vědec pozoroval konkrétního tučňáka, který krmí své mládě a uvědomil si, co se stalo. Senzor si našel cestu do žaludku mláděte spolu s vyvracenou potravou. Možná se zdá tato praktika nebezpečná ale jen tehdy, když víme jak tučňáci žijí, budeme schopni zvýšit životní podmínky a chránit je. 

 

Zajímá Vás, do jaké hloubky se potápějí? Přečtěte si více v kapitole Hloubka potápění